Jásek, J. a kol: Vodárenství v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku, Milpo Medie, spol. s r.o., Praha, 2000
Hlušičková, H: Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, l.díl (A-G), Libri, Praha 2001
Databáze objektů VCPD
Hlušičková, H: Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, l.díl (A-G), Libri, Praha 2001
Databáze objektů VCPD
V roce 1720 bylo zastupitelstvem města přijato rozhodnutí o výstavbě vodárny s odběrem vody z Vltavy. Místo pro zřízení vodárenské věže vyhledal Dominik Cochman, mlynář z Hluboké nad Vltavou. Byla postavena v blízkosti starobylého Lučního mlýna. Vodovodní čerpadla vyhotovili Zachariáš Dietrich, zvonař z Nového Města pražského a Jan Svoboda, mlynář ze Starého Města pražského. Plány vodárenské věže zhotovil schwarzenberský stavitel Pavel Kolečný z Třeboně.Věž se stavěla tři roky, dokončena byla v roce 1724 a stála 11 833 zlatých. Její p ůdorys tvořil čtverec o délce strany 8,5 metru. Pohon vodárenského zařízení zajišťovalo vodní kolo osazené na náhonu Lučního jezu. Odebíraná vltavská užitková voda se vytlačovala do vodárenské věže, odkud gravitačně odtékala do okolních kašen. Dietrichovo čerpadlo však nebylo příliš výkonné, a tak následně bylo instalováno čerpadlo výkonnější, jehož konstruktéry a zhotoviteli byli vídeňští odborníci – studnař Andreas Reich a zvonař Johan Duval.
Původně barokní podoba věže se zachovala až do roku 1882, kdy byla nově upravena a zvýšena na současných 44,3 metru (zároveň byla ozdobena sgrafitem zobrazujícím městský znak). Rovněž byly vybudovány dvě usazovací nádrže o objemu 4000 m3, jímací objekt a čerpací studna. Měděný vodojem o objemu 250 m3 byl osazen ve výši 32 metrů. Voda se čerpala plunžrovými čerpadly, pohon pro ně zajišťovala dvě Ponceletova kola na vodní pohon, jako rezerva byl instalován parní stroj. Dodavatelem stavby byl baron Schwarz.
Po roce 1897 došlo k další rekonstrukci vodárny. Ponceletova kola nahradily výkonnejší Girardovy turbíny, které umožňovaly dopravu vody přímo do městské vodovodní sítě a menší část do vodní věže.
V roce 1930 byl zrušen Luční jez a ve vodárně byla vodní čerpadla nahrazena elektrickými. Pět let poté byla do věže osazena ocelová nádrž válcového tvaru o průměru 8 m se sešikmeným dnem a výšce ve střední části 6 m. Středem nádrže probíhá válcový tubus o průměru 130 cm, kterým prochází ocelový obslužný žebřík.
Vodárenská věž sloužila pro zásobování obyvatelstva užitkovou vodou do počátku 60. let 20. století.
V roce 1990 prošla vodárenská věž značnou rekonstrukcí, obnovovala se fasáda i střecha. Od roku 1992 do roku 1997 byla v majetku města Českých Budějovic, poté opět přešla do správy společnosti Vodovody a kanalizace Jižní Čechy, a. s. Od roku 1999 byla do původního zásobníku instalována plastová nádrž o objemu 35 m3. Tato nádrž slouží pro recirkulační okruh vody autorizované zkušebny vodoměrů dodnes. Uvnitř věže se zachovala část původního zařízení. Vodárenská věž je jednou z nestarších v Jihočeském kraji a je památkově chráněným objektem.
