Vodojem
se nacházel v areálu válcoven
Vítkovických železáren.
Bauer, Z.: Úzkorozchodné železnice v průmyslu a zemědělství, nakladatelství Corona spol. s r.o., Praha, 2003
Historické ortofotomapy (50. léta)
Pro firmu s mostařskou tradicí nebylo zhotovení nosné konstrukce žádným problémem. Dle původního projektu bylo navrženo umístění vodojemu na úrovni čerpací stanice za chladícími věžemi. Z dochovaných listů stavebního řízení je zřejmé, že vyplynula nutnost posunout věžový vodojem přibližně 100 m na jihozápad za hranici ochranného pásma dolu Maria Anna, později Ignát - Jan Šverma. V místě základové desky ve dnech 14. května - 6. června 1919 byl proveden geologický průzkum do hloubky devíti metrů s výsledkem: svrchní vrstva, 250 mm ornice, 1,4 - 1,5 m suchý tvrdý jíl a ve spodní vrstvě pevné usedlé pískové vrstvy. Spodní voda nebyla prokázána. Laboratorní vzorky vykazovaly únosnost 4 kg/cm. Ve statickém výpočtu byla požadována únosnost pouze 2,77 kg/cm. Na konci roku 1919 byl vypracován statický výpočet včetně výkresové dokumentace.
Počátkem roku 1920 byla zahájena stavba základové desky. Základová deska byla tvořena dvěma železobetonovými mezikružími. Šířka vnějšího mezikruží byla 2,8 m o venkovním průměru 18,4 m. Šíře vnitřního mezikruží byla 2,4 m o venkovním průměru 9,2 m. Do mezikruží byly zabetonovány svorníky pro upevnění nosných sloupů. Pro betonování mezikruží nebylo použito dřevěné bednění, ale vyzdívka z ostře pálených cihel. Tytéž cihly byly použity pro vyzdívku horní části vodojemu s reservoárem. Základová deska vyčnívala 0,6 m nad úroveň terénu. Tloušťka obou mezikruží základové desky byla 2 m. Cement na stavbu základové desky vodojemu a jeho roznášecí desku se vyráběl přímo na staveništi ve velké stavební míchačce s elektrickým pohonem a vrátkem pro zavážku míchačky.
Ocelová konstrukce příhradového typu sestávala ze standardních ocelových válcovaných profilů spojovaných výhradně nýtováním. Reservoár byl nesen 18 kusy nosných sloupů ve složení: 12 ks sloupů s nosností 165 tun osazených na vnější mezikruží a 6 sloupů s nosností 205 tun osazených na vnitřní mezikruží. Sloupy byly mezi sebou spojeny dvěma plošinami a diagonálními táhly. Na horní patky sloupů byl ve výšce 18 m upevněn spodní příhradový dvanáctiboký věnec o výšce 0,9 m nesoucí horní část vodojemu. Na věnec přímo navazovala výztužná roznášecí konstrukce zalitá železobetonem o výšce 0,8 m, na níž spočíval samotný reservoár. Kruhová ocelová deska o síle 50 mm byla upevněná na železobetonový podklad a tvořila dno nádrže. Na desku byly přinýtovány zakružené ocelové profily tvořící základ pro upevnění stěn reservoáru.
Stěny reservoáru byly zhotoveny ze zkružovaných plechů síly 20 mm. Průměr reservoáru představoval úctyhodných 17,5 m při výšce 6,8 m. Maximální výška vodní hladiny byla 6,7 m. Horní část pláště kolem reservoáru včetně nosné konstrukce střechy byla snýtována z ocelových profilů. Plášť reservoáru měl tvar dvanáctistěnu. V šesti segmentech, vždy ob jeden, byla osazena prosvětlovací okna, dělená do kříže na čtyři otvory zasklené drátěným sklem (rozměr 2,7x1,6 m). V severním segmentu s oknem se nacházely vstupní dřevěné dveře na ochoz kolem vodojemu. Světlost dveří byla 1,2x2,4 m. Přede dveřmi se nacházela podesta přecházející ve schodiště. Ocelová konstrukce střechy ve tvaru nízkého komolého jehlanu s výškou 2,2 m měla ve svém středu otvor pro lucernu o průměru 4 m a byla pevně spojena se stěnami pláště bez odvětrání, které zajišťovala bezmála 3 m vysoká větrací a osvětlovací dvanáctistěnná lucerna. Lucernu zakrývala střecha průměru 4,5 m ve tvaru nízkého jehlanu. Konstrukce lucerny byla provedena kompletně ze dřeva. Na kovové konstrukci střechy se nacházely příčně umístěné trámy 80x80 mm pobité v celé ploše deskami tloušťky 30 mm. Hydroizolační krytina byla zhotovena z asfaltového papíru. Průměr střešní konstrukce byl 20 m. Schodiště k reservoáru sestávalo z pěti segmentů proložených vyrovnávacími a odpočivnými podestami a bylo zavěšeno na vnějších nosných sloupech. Podesta předposledního segmentu schodiště pod reservoárem byla vyložena napravo a vyrovnávala tak přechod do rozšířené části reservoáru. Z vyloženého konce vedl poslední segment schodiště ke vstupním dveřím na ochoz reservoáru. Po obvodu ocelového dříku vodojemu byly rozmístěny čtyři elektrické lampy zajišťující osvětlení prostoru vodojemu. Výška celého vodojemu byla 34 m.
Použitá voda z provozu chlazení válcovacích stolic byla přiváděna do čerpací stanice a odtud dopravena do komínových chladicích věží. Z nich odtékala gravitačně do odkalovací nádrže, kde sedimentovala a následně byla čerpána do reservoáru vodojemu potrubím světlosti 600 mm. Potrubím o stejné světlosti se vedla z vodojemu ochlazená a vyčištěná voda zpět do výrobního procesu. Třetí roura o světlosti 400 mm sloužila jako záloha při poruše hlavní napájecí větve reservoáru. Na severovýchodní stěně pláště reservoáru ukazoval výšku vodní hladiny plovákový stavoznak se stupnicí na dřevěné liště, v noci osvětlené. Strojník čerpací stanice tak měl okamžitý přehled o stavu vody v reservoáru, aniž by opouštěl služebnu.
Uvedením vodojemu do provozu převzal tento funkci staršího vodojemu o obsahu 110 m3 z roku 1913. Ten následně sloužil k zásobování válcovny užitkovou vodou. Dosud se nepodařilo zjistit datum ukončení provozu vodojemu ani následné demolice. Dle fotografií stál ještě v roce 1993.
