Vodojem
se nachází v trojúhelníku tvořeném
ulicemi Nejedlého, Chittussiho a Michálkovická.
Místní (historický) název Hladnov.
Miškovský, P.: Naše rozhledny, nakladatelství Dokořán, Praha, 2005
Jiřík, K. a kol.: Dějiny Ostravy, nakladatelství Sfinga, Ostrava, 1993
Hlušičková, H: Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. díl (H - O), Nakladatelství Libri, Praha, 2002
Ostrava - turistický průvodce po industriálních památkách, nakladatelství Freytag & Berndt, Praha, 2010
Vodojem byl postaven v letech 1908–1909 podle projektu ing. Jaroslava Volence. Ten pojal vodojem s hasičskou zbrojnicí ve formě oktogonu, k němuž se pojí hranolová věž se schodištěm a rozhlednou, která má dva vyhlídkové prostory – nižší prosklený a vyšší otevřený. Vnější plášť pojednal v duchu geometrické secese, jen schodiště a vrchol věže, sloužící jako rozhledna, byly řešeny náročněji. Dobová architektura se projevila i v oplocení a především ve vnějším dvojramenném schodišti. Ocelové nádrže se nacházely v suterénu a v nejvyšším patře a měly objem 200 a 300 m3. Stavbu vodojemu provedla místní firma E. Vojtek a K. Rossmann.
V opěrné zdi schodiště byla osazena keramická reliéfní kašna na námět Žena nad pramenem z ateliéru pražského sochaře Stanislava Suchardy a jeho bratra Vojtěcha. Jde o ostravskou variantu kašny na nároží spolkového křídla prostějovského Národního domu podle návrhu Jana Kotěry, vyzdobeného za účasti předních pražských umělců (Jana Preislera, Stanislava Suchardy, Františka Kysely a dalších). Tento artefakt byl nejvýznamnějším uměleckým detailem ostravské stavby a zároveň jde o doklad emancipačních projevů. Reliéf lze chápat jako obraz nespoutaného života a znovuzrození, jako metaforu emancipace žen a přeneseně i českého národa, což v případě tehdejší Polské Ostravy odpovídalo skutečnosti dokonce více než v Prostějově.
První rekonstrukce (přestavba schodiště a vrcholu věže) proběhla ve 20. letech 20. století. Završení věže tehdy dostalo podobu pagodovitého kuboexpresionistického nástavce. V 60. letech 20. století převzaly funkci vodojemu nedaleké nové zásobníky. V roce 1973 byla otevřením sauny a restaurace Panorama završena přestavba bývalého vodojemu na její novou funkci podle projektu z roku 1970, který vypracoval Jiří Gwuzd ve spolupráci s Václavem Šafářem (interiér). Zvnějšku se úprava projevila přeformováním okenních otvorů, fasád a obložením restauračního patra dřevěnými deskami. Z technického zařízení nezůstalo zachováno nic, vodojem si ponechal zčásti svou hmotu a siluetu. Koncem srpna 1987 pracovníci Útvaru hlavního architekta sňali horní část Suchardova reliéfu těsně před demolicí vnějšího dvojramenného schodiště. Reliéf byl však uchován pro případné nové osazení.
Na základě staršího návrhu byl vodojem teprve v roce 1992 prohlášen kulturní památkou. Šlo však již o soukromý objekt. Tehdejší majitel z objektu odvezl veškeré vybavení a restauraci uzavřel. Dnešní majitel využívá stavbu k umístění antén pro potřeby telekomunikací a šíření internetu. Snaha o nevhodné přestavby (např. proražení dalších okenních otvorů, vybudování masivního anténového nástavce na věži a prolomení nového vstupu v místech, kde se nalézá torzo Suchardovy kašny a dvojramenného schodiště) byla pozastavena na dobu neurčitou. V současné době ztratila stavba i svou funkci vyhlídky, neboť v jeho těsném sousedství vznikl sedmipatrový bytový komplex a více než stoletý vodojem s věží tak definitivně zmizel z panoramatu Slezské Ostravy.
