Vodojem
se nachází na levém břehu Vltavy na
Janáčkově nábřeží v blízkosti
Dětského ostrova.
Jásek, J., Beneš, J.: Pražské vodní věže, VR Atelier, Praha, 2000
Hlušičková, H: Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III. díl (P - S), Nakladatelství Libri, Praha, 2003
Databáze VCPD
Tato věž byla z dosud neznámých příčin zcela zničena. V letech 1561 – 1562 byla postavena nová věž, pravděpodobně hrázděná. Ta je dobře patrna na třetím nejstarším pohledu na Prahu z roku 1582 i na dřevořezu z roku 1562. Výstavba zděné věže je kladena mezi léta 1582 – 1596, přičemž horní hranici vymezuje datovaná kresba Petra Stevense, kde se věž představuje v takové podobě, v jaké jí známe dnes. Existují domněnky o postavení nové věže po vpádu švédů do Prahy roku 1648. Známý stavitel technických budov Carlo Lurago věž nejspíše pouze opravil, ale nevybudoval znovu.
Petržilkovská vodní věž je nejnižší z historických pražských vodních věží. Je vybudována z kamene a dělena horizontálními římsami na tři části. Spodní část je obložena pískovcovými kvádry, prostřední část má jen nároží osazená pískovcovými kvádry, a třetí, horní část, je omítnuta hladkou omítkou. Římsy jsou pískovcové a předstupují před zdivo tak, že se věž směrem dolů po římsách rozšiřuje. Římsy nepřiznávají počet podlaží věže.
Dnes má věž sedm podlaží, ale dříve jich měla zřejmě pět, nebo dokonce jen čtyři. Věž má díky své poloze na úzkém ostrově obdélníkový půdorys o rozměrech cca 8,6 x 9,6 m. Zdivo je v přízemí 1,80 metrů silné a směrem nahoru, jako u všech vodních věží v Praze, se zužuje. Výška zdiva je cca 24 m, celá věž je zhruba 34 m vysoká. Stropy jsou novodobé, trámové, a leží na původních. Výjimkou jsou poslední dvě podlaží, která jsou přestavěna zcela novodobě.
Přízemí věže, přístupné bosovaným portálem s červeného mramoru, je klenuté klášterní klenbou o výšce cca 5,8 m. V severovýchodním koutě je dřevěné točité schodiště vedoucí do horních pater (dnes je doplněno jednomístným výtahem). Prostor je osvětlen dvěma okny na jižní a východní straně a je omítnutý stejně jako místnosti v dalších patrech. V klenbě je proti vstupu na severní straně zazděný otvor, jímž původně vedlo vynášecí a vypouštěcí potrubí.
Lednice, nejprve pouze kola na stolici mezi ostrovem a břehem, byla na západní straně věže. Na severu přiléhal k věži stojan s jedním, později se dvěma stroji. Další stroj byl v podvěží. Na přelomu 16. a 17. století byla strojovna na pilotách nad vodou při západní straně věže vedle vodních kol.
Architektonická podoba věže je zcela prostá. Jedná se o čistě užitkovou technickou stavbu, postavenou a založenou velmi kvalitně. Římsy jsou prostého úhlového tvaru, hlavní římsa pod střechou je dokonce prkenná. Nad oknem 5. podlaží je kovová kladka pro usnadnění dopravy materiálu pro eventuální opravy. Střecha je stanová s vikýřovými okny a je kryta prejzy. Okna mají prosté kamenné ostění, které tvoří šambrány. Na severní a východní straně věže jsou malá okénka osvětlující točité schodiště. Plastický bosovaný portál s červeného mramoru, dokonale a čistě tesaný, je největší architektonickou ozdobou této skromné a působivé věže.
Ve věži bylo, neznámo kdy, zavedeno šachtové vytápění, které se do dnešních dnů nedochovalo. Bylo zřízeno tak, že se vynášecí a vypouštěcí roury obestavěly „komínem“ – šachtou, ve které se topilo. Horký vzduch a kouř proudil vzhůru podél rour pod pánev a unikal vikýři v krovu. Toto technické řešení „teplovzdušného vytápění“, bylo bezpečné a prakticky vylučovalo požáry.
V roce 1989 podnik Vodohospodářský rozvoj a výstavba celou věž příkladně zrekonstruoval. Věž je chráněna jako památka. V roce 1990 byla mezi věží a sousední budovou vybudována ocelová prosklená lávka nad plavebním kanálem podle návrhu ing. arch. J. Petříkové.
O rozsahu distribuční sítě vodárny svědčí dochovaný plán vodovodní sítě z roku 1684. Z vodní věže vedlo 5 řadů. Řad Karmelitský, Pivovarský, Valdštejnský, Svatováclavský a odpadní. Všechny řady – kromě odpadního – vedly hradební branou do dnešní Karmelitské ulice a větvily se východním i západním směrem. Celkem bylo v té době (rok 1686) z vodárny zásobováno 57 kašen a stojanů.
Vývoj technologie vodárny můžeme sledovat od roku 1602. V roce 1629 byl za přispění hraběte Albrechta z Valdštejna postaven nový stroj. Roku 1808 měla vodárna dva stroje a v roce 1840 byl firmou Romuald Božek postaven stroj třetí se dvěma dvojčinnými čerpadly. V roce 1880 byla snesena z věže pánev a v roce 1886 přestala vodárna pracovat. Tím bylo ukončeno její renesanční období. Distribuční systém Malostranské vodárny Petržilkovské byl přepojen na nové potrubí, které vedlo do této lokality a přivádělo vodu z nové parní Pražské vodárny v Podolí. V dnešní době jsou ve věži kanceláře.
