| Zdroje,
prameny |
Spolek
přátel města Týniště nad Orlicí, .o.s. (poděkování patří panu předsedovi Liborovi Koldinskému za laskavost a nesmírnou ochotu)
Koldinský, L.: Voda je život, zpravodaj Spolku
přátel města Týniště nad Orlicí, o.s., zveřejněno 7.5.2010
Pavlík,
O: Stručná historie Mladoboleslavského vodárenství III, VaK Mladá Boleslav,
2006
Týniště
nad Orlicí
MAJÍČKOVÁ,
V.:Vodárenská věž v Týništi nad Orlicí,
popis k modelu
vodárenské věže
Bednář, P.: V Týništi chtějí výstavu o starém podnikání.
Exponáty shání mezi lidmi, iDNES.cz/Hradecký kraj, leden 2012
Rajče.net, autor Skincarlos
|
V
letech 1925 – 1928 se město Týniště nad
Orlicí dočkalo vodovodní sítě se
zdrojem vynikající vody z panské obory.
Součástí vodovodu byl také věžový
vodojem o objemu 250 m3
a přibližné výšce 35 m.
Nejvhodnějším prostorem
pro stavbu vodojemu se jevil pozemek mezi umělým náhonem
Alby, železniční tratí
a ulicí Na Stavě, který v rozloze 665 sáhů prodal
městu pan Fáborský za 6.000
korun. Pozemky pro přívodní potrubí uvolnil
sternbergský velkostatek v
Častolovicích, a tak první etapa výstavby vodovodu
podle projektu Ing.
Jaroslava Matičky z Prahy mohla být zahájena u
vodního zdroje v panské oboře
27. dubna 1925. Matička rovněž navrhnul i věžový vodojem - jeho
návrh z roku 1924 však nebyl realizován (stavba šestibokého půdorysu, objem reservoáru 150 m3, výška 33 m, dno
nádrže ve výšce 18 m, uvnitř točité schodiště, průlez středem reservoáru). Autor
konečného architektonického řešení vodojemu v současné době
není znám. Stavbu vodovodu provedla stavební
akciová společnost Kress z Prahy.
Stavba
se oproti původnímu rozpočtu značně prodražila z důvodů
betonové pilotáže
základů v pískovém podloží a
zesílení betonové desky pod skeletem věže.
Celkové
náklady na stavbu činily 2 689 tis. korun, z toho sama stavba
vodárenské věže
včetně trvanlivé fasády a věžních hodin
obnášela částku 1 809 tis. korun. Na
stavbu přispělo ministerstvo zemědělství,
zdravotnictví a zemský správní
výbor. Do celkových nákladů byla také
zahrnuta přípojka pro železniční stanici k
napájení parních lokomotiv.
15. srpna
1926 o týnišťské pouti poprvé tekla voda městským vodovodem z ještě však
kompletně nedokončeného vodojemu. Ten byl definitivně, včetně osazení hodinami,
dobudován na jaře roku 1928 (přesně 29. února). V roce 2008 ukončil vodojem
svoji funkci.
Zajímavostí
je, že v původním projektu věžového vodojemu nebylo počítáno s věžními
hodinami. Pořízení hodin do věže napadlo představenstvo města až v době
výstavby vodojemu. Stavbyvedoucí byl natolik přesvědčen výborností tohoto
nápadu, že bez projednání změny s projektantem nechal sám zalomit původně
rovnou římsu kolem budoucích ciferníků. Když projektant věže viděl dílo
stavbyvedoucího, rozzlobil se a navždy se zřekl autorství věže, i když hodiny
věž nijak nepokazily. Hodiny do věže pro město pořídila Všeobecná
rolnicko-živnostenská záložna za 18 tis. korun. Jedná se o hodiny vyrobené
firmou Karla Adamce mladšího v Čáslavi. O věžní hodiny vodojemu se dlouhá léta
staral a opravoval je pan Karel Koldinský. Hodiny jsou plně funkční i v dnešní
době, ale ručičky na věži pohání již novodobé elektrické zařízení.
V roce
2002 byla na věžovém vodojemu restaurována fasáda. Za obrovského úsilí Spolku
přátel města Týniště nad Orlicí, o.s., se pak 19. června 2010 v 9:30
poprvé otevřel vodojem i pro veřejnost do tehdy ještě surových
nerekonstruovaných prostor s expozici věnovanou historii vodárny i rozvodu
pitné vody pro město.
Do roku 2011 se dále Spolku podařilo vodojem uvnitř opravit. Kromě vymalování a nové
elektroinstalace má dnes vodojem i dřevěné schodiště a navíc jedno dřevěné
patro, takže je víc prostoru pro výstavy, besedy či společenské večery.
Úpravy
ve vodojemu proběhly díky státní dotaci okolo 300
tis. korun, přispěla také
místní radnice a Dobrovolný svazek obcí
Podorlicko. Za další získané peníze
byly pořízeny prosklené a uzamykatelné
vitríny a pulty. Do té doby byly vystavované
věci rozložené po stolech. Jelikož je ve vodojemu poměrně
vysoká vlhkost, nabízí
se expozice pouze přes léto, kdy je vlhkost
nejmenší.
Architektonické
pojetí vodojemu odpovídá citlivému přístupů architektů tehdejší doby. Jde o
železobetonový skelet čtvercového půdorysu vyplněný zdivem a spodních rozměrech
11 x 11 m. Vodojem má sklep s ovládacími armaturami. Spodní
rozšířená část vodojemu se vstupem
z jihu a plechovou krytinou sloužila v minulosti
jako prostory pro 2 obchůdky (dnes pokladna, infocentrum a rozvodna).
Ze
střední části – z dříku –
vystupují čtvercové nosné sloupy
v rocích věže.
Ve spodní a horní části dříku jsou na
každé straně vždy dvě osvětlovací okna. Přechod mezi
dříkem a prostorem s reservoárem je uskutečněn
římsou a venkovní terasou. Plášť
reservoáru nese na každé straně dvě osvětlovací
okna a nad nimi dodnes funkční hodiny.
Stanová střecha je zakončena hromosvodem.
Věžový vodojem v Týništi nad Orlicí je
ukázkovým příkladem, jak lze bezvadně
uchovávat technické architektonické skvosty
minulosti a zároveň je smysluplně využívat. To
zejména potvrzuje několik stovek
návštěvníků, kteří ročně
navštíví nově vzniklé muzeum a
galerii.
Spolek přátel města Týniště nad Orlicí
navázal díky svému názvu města a
žlutému věžovému vodojemu přátelskou družbu s
obcí Týniště v Plzeňském kraji, kde se rovněž nachází žlutý věžový vodojem z období 1. republiky.
|
